Jeskyně Lopač

Pro členy jeskyňářské skupiny Tartaros jsem již několik měření georadarem po polích dělal. Zmínili se mi, že pátrají po pokračování jeskyně Lopač, která má jméno po stejnojmenném potoku, co mizí pod zemí na okraji Ostrova u Macochy. Na konci nalezených prostor protékající voda mizí v hlubokém sifonu a že by rádi našli nějakou zkratku vrchem s dalším pokračováním jeskyně. Potápěč po zanoření do tohoto 10m hlubokého sifonu našel zalomení, přes které se nemohl dostat, cesta vrchem tak zůstala jako jediná možná, ale kudy?

Do jeskyně s georadarem se mi zprvu nechtělo. Ptám se: "A jak je to hluboko?" "Jen asi 50m." "A kolik je tam místa na měření?" "A jaké máš nejkratší antény?" "Mám 30cm dlouhé." "No tak ty budou stačit, je tam jen taková krátká chodba a tam to párkrát změříme po stěně a jdeme zpátky." Bylo domluveno. Oblékli mne do overalu, červené kombinézy a s přilbou na hlavě a v holínkách jsme v 34°C vyrazily ke vstupnímu otvoru. Kolmá šachta s betonovými skružemi končila v hloubce 25m. Dolů to šlo dobře, holínky klouzající po mokrých lehce zabahněných příčkách vás donutily pevně se držet rukama.  I první metry v jeskyni se nechaly překonat vzpřímenou chůzí, pak se muselo tělo trochu ohnout, pak na kolena a po 15m je to zase dobré. Teď se ale jeskyně začala zužovat jen na pár desítek cm. Přes úzké, hluboké a zároveň vysoké meandry bylo nataženo cik-cak ocelové lano. Hlavně v těch holínkách neuklouznout a nezůstat na laně viset za rozkrok, nebo nesklouznout do té zužující se štěrbiny s vodou. Nebylo to zas tak dlouhé a východ z meandrů byl u malého vodopádu. Před námi byl po několika metrech sifon, který jsme po vylezení po žebříku přeplazili nahoře úzkou chodbou, znovu po žebříku dolů a po pár desítkách metrů větší prostora a další sifon. Už je to prý na konec jenom kousek. Dalším žebříkem nahoru a úzká chodbička šikmo nahoru, nevěřil jsem, že se do ní vejdu. Tady jsem poprvé zalitoval, zde se při plazení nešlo odstrkovat ani loktama, chvílemi to šlo jen špičkama holínek a snad bradou. Vlnil jsem se jako housenka. Holínky klouzaly po jemném blátíčku, slaný pot mi tekl do očí a skoro jsem neviděl. Hrozná díra. Už abych byl na konci. Když se přede mnou objevily v nejvyšším bodě ocelová vodotěsná dvířka asi 40x60cm z následnou dírou někam dolů, chtělo se mi omdlít. Po protlačení se dvířky jsem sjel po břiše dolů a pak po žebříku jsem se dostal do oválného prostoru o průměru asi 2 metry a výšce 1,5m.. Vešli jsme se sem všichni čtyři i s georadarem. Ten poslední dvířka zavřel, aby nás v nejnižším bodě případně nezaplavila voda z nějakého přívalového deště. To pak chce prý jen plavat a držet se nahoře, dostávám životně důležité intrukce. Tak tady jsme na konci a budeme měřit. Jsem zpocený na celém těle, otlačená kolena, odřený vzadu pod koleny od tvrdé kombinézy a voda mi teče do očí, je to pot, který se tady ve 100% vlhkém prostředí a v 8°C odmítá vypařit, prádelna... Sundavám přilbu a snažím se sundat rukavice, drží jako přilepené a přes slizké bahýnko to klouže a chvíli mi to trvá. Z přepravního kufru vyndaváme tablet, přijímač, vysílač a odměřovací kolečko. Vše sestavuji na základní desku. Tam v té díře vpravo se bude měřit.

V chodbičce se měří podlaha, stěny a nejhorší je strop. Držíme tablet, georadar, odměřovací kolečko a vše pomalu posouváme.

Chodbičkou prolézáme do nejzaššího prostoru, úzkého komína o průměru něco přes metr a po obvodu měříme několik svislých profilů. Georadar podáváme nahoru kolegovi, který je rozkročen nad námi.

Sundavám tablet z přijímače a prohlížíme první výsledky. Naměřené profily odhalují dutinu asi 2m od průchozí chodbičky a několik dutin do 1,5-2m za stěnami v komíně.

Vzdušné odrazy od stěn nejsou k mému překvapení vůbec na radarogramech vidět, což je dobře. Krátké antény s centrální frekvencí 300MHz mají zde dosah kolem 25m.

Po několika boulích na hlavě si znovu navlékám přilbu. Cesta zpět na čersvý vzduch byla mnohem veselejší a zdálo se, že i kratší. Byl čas i na pár fotek.

Todle by se mělo prodávat jako adrenalinový zážitek... Obdivuji ty, kteří tam lezou několikrát týdně, tahají  tam centrály, čerpadla, vrtačky, prkna a zpět pak kýble s bahnem a kamením, aby vyčistili a zpřístupnili ty zanesené prostory. Nám se to pak chodí v jeskyních po vybetonovaných chodníčcích se zábradlím....

Nalezené dutiny budou navrtány a prohlédnuty kamerou. Rád zveřejním pokračování v odhalování dalších prostor.....

Fotografie: Jindra Dvořáček